Blížící se konec války na jaře roku 1945 přerušil vyučování i na naší škole. Bylo to z různých důvodů. Všeobecný společenský rozklad, prázdné vyučovací třídy. Studenti vyšších ročníků byli již dříve válečně nasazeni v různých místech Říše. Moji spolužáci spolu s vrstevníky z jiných středních škol byli počátkem dubna shromážděni na nádraží a odveleni z domovského Hradce Králové na Moravu, aby jižně od Brna (Sokolnice, Slavkov) kopali zákopy. Fronta od východu se rychle blížila. Zákopy měly přispět k tomu, aby se zpomalila a zdržela. S napětím jsme četli zprávy od našich hochů i o střelbě, kterou bylo na těch zákopech stále více slyšet.

Ale pak přišly nečekaně vzrušující zprávy o Praze. O tom, jak vypuklo povstání, jak se Pražané vzbouřili proti nacistické nadvládě, jak staví barikády, jak bojují o rozhlas, o mosty, o telefonické ústředny. Začalo to 5. května.

Boje to byly nerovné. Vojenské obsazení Prahy mělo přirozeně nesrovnatelnou převahu co do počtu ozbrojených mužů a co do množství zbraní. Mělo navíc nejen pušky a granáty, ale i tanky a letadla. A vrchní velitel hitlerovské armády „ Mitte“(středu Čech, maršál Schörner, vydal rozkazy tvrdě a bezohledně povstání potlačit. I s využitím bezbranných civilistů, žen a dětí jako štítů proti střelbě. Povstalci měli navíc ovšem morální sílu a odhodlání bojovat proti nelidskému útlaku, proti bezpráví a teroru. Bojovat za vlast, za svobodu a samostatnost. Za ideály demokracie a lidskosti. Tak jako bojovali jejich předchůdci nejednou v minulosti. Obyvatelé celé země cítili s nimi, kdo mohl, spěchal Praze na pomoc. Na pomoc v boji proti všem zničujícím křivdám minulosti.

7. května jsem po prvé po létech ujařmení v protektorátu uviděla československou vlajku. Vlála ve větru proti šedému, deštivě zataženému nebi jako předzvěst přicházejícího osvobození. Hleděli jsme na ni s dojetím, s obdivem, s nadšením. Vznášela se vysoko nad městem, připevněná asi na některém továrním komínu. Ale po dvou hodinách zase zmizela. Doslechli jsme se, že maršál Schörner pohrozil potrestat podobné projevy náletem letadel, připravených na blízkém letišti a totálním vybombardováním celého města. Vzrostlo napětí, vzrostly obavy. Báli jsme se o sebe, o Prahu, o osud celé vlasti. Trnuli jsme v očekávání věcí příštích celý další den.

Ale pak jsme se probudili do jasného, slunečního rána. Po obavách ani památky. Ulicemi projížděli Rudoarmějci, kteří spěchali Praze na pomoc. Ti první z jejich proudu už tam dávno byli a bojovali od 4. hodiny ranní. A my jsme se posléze dověděli, že toho dne Pražské povstání s jejich pomocí skončilo. Ten den skončilo povstání, ten den pro nás skončila válka. Vítali jsme a vděčně zdravili projíždějící motorizované kolony Rudoarmějců. Radovali jsme se a slavili bez zábran a omezení z celého srdce, ze všech sil. Byl to Den osvobození, Den vítězství. Byl to 9. květen 1945. Byl to den štěstí, na který jsme čekali dlouhá léta okupace a války.

Po 9. květnu se společnost s chutí vracela k navyklým způsobům mírového života. Žáci naší školy se postupně vraceli z různých míst nuceného nasazení v Říši. Moji spolužáci se vrátili ze zákopů na Moravě. Odevšad byli osvobozeni vítěznými vojsky. Na slavnostní zahájení obnoveného vyučování bylo pak svoláno celoústavní žákovské shromáždění do tělocvičny. Před tím, než jsme se tam všichni sešli , přišel za mnou do naší třídy profesor řečtiny a přinesl mi báseň, kterou ve sborovně opsal z denního tisku. Opsal ji černou tuší a ornamentálním písmem a donesl mi ji, abych ji na slavnostním shromáždění k zahájení

Všichni jsme byli dojati a všichni svorně jsme cítili odhodlání snažit se ze všech sil o nápravu válečných škod a o vzestup národa a vlasti, milované, těžce zkoušené, ale zase svobodné vlasti.